Kilpi Trail Running - Ještědský 1/2M 17.9.2017

Zaběhat si v přírodě, vyměnit silniční a městské běhy...plánuju to už dlouho...a konečně i po troškách realizuju. Liberec a Ještěd mám kousek, zvlněný profil by nemusel být špatný jako příprava na listopadový maraton. A proběhnout se v přírodě...co může být pěknější.

Nějaké ty krosy a kopcovité závody už mám za sebou. Nepočítám-li už trochu historický Běh na Lysou horu, tak letos to byl kratší Běh na Kozubovou (5km/+500m) a krásný terénní Posázavský půlmaraton. Takže na Ještěd jsem se těšil. Čekal jsem, že to nebude nic lehkého, ale skutečnost maximálně překonala představy...

Trochu zvlněný profil... :-)

Počasí bylo ideální. Bez deště, bezvětří (aspoň myslím). Žádná mlha, panoramata úžasné. Na start jdu vybaven jedním gelem, to na půlku bohatě stačí. Představu o cílovém čase mám, ale protože jsem se krutě netrefil, tak si ji radši nechám pro sebe.

Na startu se stavím dozadu. Hlavně se neutavit hned na prvním stoupání. V klidu se zahřát. Prvních cca 200 metrů je to pohoda, pak odbočka do kopce...takže nohy zpomalujou, ale ruce stále jedou jako u běhu. Aspoň mám pocit, že běžím. Jsem lehce rychlejší než běžci okolo. Vybíháme z lesa a jdeme na sjezdovku. Snažím se držet tempo středně rychlé chůze. Jen ta sjezdovka je nekonečná. Podle mapmyride 2km, 320m převýšení, průměrně 15%, ale místy i 25%.

Panoramata fakt pěkná...

Ale už jsme nahoře, Ještěd na dohled. Odbočka doprava, a co jsme nastoupali zase seběhnem. Na necelých 2km klesáme o 200m. V kopci mi to šlo, ale v klesání jsem naprosto bezkonkurenčně nejpomalejší. Předbíhá mě jeden běžec za druhým a všichni rychle mizí někde vepředu. Naštěstí je tady konec klesání a opět stoupáme, opět na Ještěd. Je to jen 1,6km a 230 výškových metrů. Závěr po pěkně vysokých kamenných schodech. Ale stoupání to je moje. To mi jde. Mé chodecké tempo je mírně rychlejší, než u ostatních běžců/chodců. A jsme na Ještědu. Odsud to jde jen dolů. Takže jsem zase nejpomalejší. Občertvovačka na 6. km. Beru si trochu iontů a hurá do klesání. Les, kamení, kořeny, vlhko...a už ležím v jehličí. Takže ještě více zpomaluju...ale kde to jde, tak běžím. Pomalu začínám cítit, jak mi dochází energie. Už aby byla občerstvovačka...chybí jen kopeček 2km, +300 výškových metrů. Nějak to zvládám, protože jsem do kopce rychlejší, tak mě to baví. Rychlou/pomalou chůzí se dostávám na občertvovačku na cca 10. km. Beru trochu iontů a gel a jdu do druhé půlky. Ta je taková běhavější. Převýšení nahoru i dolů  jsou mírnější a celkem se dá i běžet. Ale vnitřně cítím, jak mi postupně dochází energie a tělo se nenápadně přehazuje do úspornějšího módu takového běhu/neběhu. Stoupáme zpět na občerstvovačku na 10.km, teď už 16.km. K dispozici je jen voda a ionty. Nějaká energy tyčinka nebo aspoň rozinky by se hodily. Nejsou. Tak to snad nějak do cíle zvládnu. Opět kousek stoupáme, opět pár běžců předbíhám. A jsme na vrcholu sjezdovky, kterou jsme sem vyběhli. Takže dolů...nechutným klesáním. Nechápu jak z takového kopce může někdo běžet. A že se jich kolem mě nemálo prohnalo. Kdybych se se svými 80kg pustil do běhu, tak...radši nemyslet. Nějak jsem se dostal na konec sjezdovky a zbývá poslední cca kilometr klesání lesem. A tady mi definitivně došlo. Musím se zastavit, vydýchat. Nemám odvahu pokračovat, protože se ledvo držím na nohou. Chvílemi mám pocit, že se mi i točí hlava. Hlaďák jak prase. Po pár minutách najdu odvahu to zkusit. Pomalu, opatrně, hlavně si nerozbít hubu. Konečně jsem dole. Už jen cesta k parkovišti, ale i těch 200 metrů je nekonečných. Před cílem vidím časomíru...3:21...tak to je bomba.  V cíli jsou k dispozici už jen banány, takových pět jsem jich do sebe dostal. A je mi hrozná zima, brní mi celé tělo... Jsem totálně out. Tak jsem nevypadal ani po ironmanu.

Ledvo se držím na nohou, ale KEEP SMILING

Hodnocení
Je to kros, trail, tak čas nemá cenu hodnotit (jako výmluva dobré). Zase jsem chytřejší. Do kopce nemám problém. Ale seběhy budu muset ještě vychytat. Tam těžce ztrácím. A pak "stravování". Normálně, v tréninku, uběhnu 20km na necelé 2dl obyčejného ionťáku. Závodní půlmaraton s jedním gelem a ionťákem dám bez problémů. Ale to je vše v rovině. V kopcích je to něco ÚPLNĚ jiného. Takže příště budu chytřejší a vybavenější. Jak v Rothu...žranice. :-)

Pro mě poučný závod. A taky dobrý test na další "šílenost", která možná proběhne příští rok. Sem se určitě vrátím. Protože musím ukázat, že to umím líp. A možná, že bych mohl objet celý Kilpi Trail Running seriál.
 
Závod to je krásný. Letos počasí dovolilo, tak bylo i čím se kochat. Ty panoramata stojí za to. Trať perfektně značená. Jen v cíli, pro opozdilce jako já, chybělo občerstvení. Zbyly jen banány.

Další triko a medaile do sbírky.