Vinařský maraton, 29.10.2016

Už jsem to psal dříve, rok bez maratonu jako by nebyl. Letos padla volba na Vinařský maraton ve Velkých Bílovicích a přilehlém okolí. Vína získaného z okolních vinic jsem už nemálo vypil, tak bylo na čase se tím krajem i proběhnout. A pokud nebudu počítat loňský Ironman, tak toto bude můj jubilejní desátý maraton.

Plány na účast na tomto maratonu jsem měl už od loňska. Domluvy a představy byly různé. Mělo nás běžet několik. Maraton, půlmaraton, štafeta,... Průběžně se měnily. Nakonec jsem na to zbyl sám :-( Tréninkové objemy v rámci přípravy byly nic moc, spíše nic. Profil trati taky není žádná rovina, však taky, kdo by dělal vinohrady a sklípky v rovině. Neplánoval jsem žádný útok na osobák, ani jsem nepočítal s časem pod 4 hodiny. Na to jsem neměl ani s Turbo pohonem :-). Plán byl prostý. Užít si. V prvním kole se kochat okolní krajinou (vyjímečně jsem si na závod nechal brýle) a v druhém se "kochat" krizí, bolestí nohou a celého těla.

Pohoda před startem. Nebo třeba PRVNÍ kolo a DRUHÉ kolo.

Start v sobotu ráno v 9:00. Byl takový zvláštní. Sice jsem zaslechl něco jako "Start za dvě minuty", ale pak už jen výstřel. Žádné velké odpočítávání apod. Nemálo závodníku bylo překvapeno, někteří opozdilci byli ještě daleko od startovní čáry. Na úvod se snažím nasadit pocitově příjemné tempo. Ale nemíním se flákat a šetřit. Protože krize bude tak jako tak. Takže tempo cca 5:40min/km považuju za optimální. Takto to udržet a vydržet co nejdéle, krize nekrize. Cca 5kilometrový úsek mezi poli do Čejkovic je sice po asfaltce, ale díky deštivému počasí a zemědělcům, je to spíše bahniště. Lepí a klouže. Ale po trávě okolo to šlo. Na konci Čejkovic je občerstvovačka, beru jen pár hltů iontů, na gel je ještě čas. Podle propozic má následovat stoupání, které pořadatelé nazvali "Čejkovický Tourmalet". Očekávám něco jako brutálně prudké a dlouhé stoupání. Nějaké tady je, ale celkem se to dá. Pořád se cítím skvěle (noooo, skvěle...jde to), Turbo pohon ještě nepotřebuju. Vbíháme do Vrbice.

Tady začíná kochání se okolím. Vrbické sklepní uličky mi připomínají hobití nory. Jako bych doběhl do Hobitína, nebo jiné hobití vesničky. Krása.To, že je to do pěkného kopce ani nevnímám. A na vrcholu stoupání čeká co? Klesání! K občerstvovačce. Cca 14. kilometr. Je čas na gel, vodu a nějaké ionty. Následuje cesta zpět do Bílovic, podle mě nejhezčí úsek trati. Chvíli nahoru, chvíli dolů. V klesáních s krásnými výhledy do okolí. Chvíli pole, chvíli vinohrady.

Skoro se těším na druhé kolo. Ale i únava se začíná dostavovat. Pohledem hledám, kde jsou Bílovice, kdy už tam budem. Odbočka na Hradištěk, takže už jen kousek.

S úsměvem do druhého kola

První kolo lehce přes 2 hodiny, to je zhruba podle plánu. Teď jen co nejdéle vydržet. Beru si Speed (doping je potřeba) a dva gely do druhého kola.

Speed tě nakopne, Speed zažene únavu...ale na Turbo... nemá :-)

Až do cca 25.km to jde. Pak tempo začíná upadat. To je ta hooodně zablácená cesta. Vnitřní hlas mě ale žene dál, snažím se nezpomalovat a udržovat se v běhu. Do Čejkovic je to do kratšího kopce. Radostné zvolání "Kopec je přítel" pomáhá. V Čejkovicích se zásobuji kolou, rozinkami, brusinkami...taková malá hostina. A hurá do kopce. Zapínám Turbo a "jedu". Nohy bolíííí, ale "Musíš!!!" slyším vnitřní hlas. A jo, jde to. Za chvíli je tady Hobitín, teda Vrbice. Beru další gel. Cestou do Bílovic přichází samomluva, občasné výkřiky "Kopec je přítel" a dokonce i samozpěv. Pomáhá to. Aby tělo odpoutalo pozornost od nemohoucích nohou, tak mě rozbolelo pravé rameno a lopatka. Dost nepříjemné. Ale už jsem u odbočky na Hradištěk, tam už ale nemusíme.

Bílovice se zdají kousek. "To dáš!!!". Trochu jsem zpomalil, ale když teď zase přidám, tak by to mohlo být pod 4:30. Zapínám Turbo pohon... Daří se zrychlit, aspoň pocitově. Už jsou tady první bílovické sklípky...a dlouhá cílová rovinka ke škole.

A CÍL. Povedlo se, čas 4:28:45.

V cíli čeká fakt originální medaile, však je to VINAŘSKÝ maraton, za čip dostáváme i lahev vína.

Medaile ze které se dá pít. SUPER.

Petr Vabroušek napsal "...na hodně těžké trati se 700m převýšením..." Jo, trať není lehká, to je pravda. Na osobáky to není. Ale odmění se vám krásným okolím a krásnými výhledy. Opravdu to stojí za to. Osobně nejhezčí maraton jaký jsem běžel. Ještě hezčí než Baroko maraton.

 Na závěr ještě neodolám a přidám pár fotografií z trasy.

Kousek za Vrbicí...

Větší kousek za Vrbicí, v dálce Hradištěk

Hradištěk a okolí, tak nějak si představuju Kraj, k dokonalosti chybí jen hobiti.

Závěrečný úsek, Bílovice na dohled, ale pořád daleko.