Osobní blogy už nejsou v kurzu, ale tohle si zaslouží zvěčnit :-)
Dělám si tento záznam hlavně pro sebe, do budoucna. Paměť si minulost pamatuje často jinak, čerstvé pocity postupně zmizí. Občas si zpětně přečíst okamžité pocity je užitečné.
Je to dlouhé, nudné (spoiler – B7 bolí, hodně). Ale třeba to někomu pomůže v přípravě na další ročníky, nebo inspiruje…
Historie
O B7 už vím dlouho. Den před patesátkou jsem si prošel první tři kopce a byl jsem přihlášený na ročník 2018. Pak se u mě pár věcí změnilo, takže jsem registraci přeprodal dál.
Dárek, který od r. 2017 čekal na svou „šanci“
Další nápad pokusit se o tuhle šílenost příšel loni. Zkusil jsem si projít první dva kopce, Javorový 3x a měl jsem pocit, že by to možná šlo. Dal jsem Večer jsem se koukl na start, perfektní inspirace.
Příprava
Hned od září jsem začal s přípravou. Ještěd24 Winter byl test běhu ve tmě s čelovkou v terénu a v kopcích nahoru dolů. Unhošťský 1/2M relativně v pohodě pod 2 hodiny. Ale pak se to zaseklo. Na Perun Sky Maratonu jsem si utrhl přítahovač pravého stehna, takže klid. Pomalu jsem se začal znova rozbíhat, čekal mě Zermatt maraton. Ten zrušili, protože povodně. Noha se dala celkem do pořádku. Začal jsem se věnovat i strečinku a posilování. V půlce července jsem si natáhl hamstring a oteklo mi koleno. Takže zase klid, kostival, zábaly,… Koleno se postupně umoudřovalo, tak jsem zkusit otestovat sebe a koleno, na konci července 40km na trase Javorový-Řeka-Šindelná, pak Krkonošská 50 na začátku srpna. Můj nejdelší běh. Zvládl jsem ji v uspokojivém čase 8:31:45. Koleno vydrželo. Super. U toho jsem si otestoval výbavu – batoh, toulec na hole, boty B7, ponožky… V srpnu mi koleno nedovolilo běhat, ale chůze mu nevadila. Takže denně 5km do a z práce (to je standardně celá rok) a 2x jsem si zajel zkusit „nahoru/dolů“ po trati krosu Zbraslavská pila. Koleno celkem drželo, ortéza pomáhala…
Plán
Plán byl jednoduchý. Dostat se do cíle ve Frenštátu, pokud možno v časovém limitu. Jako magor na čísla, jsem si udělal tabulku s délkou a převýšením jednotlivých úseků, jak dlouho mi to bude trvat, jaké tempo potřebuju, abych se vešel do limitu. To vycházelo na 17min/km. A to je pomalá chůze. Moje normální chůze je v tempu 10min/km. Takže bude stačit chůze, běh nepotřebuju. A třeba to dám za 24hodin.
Pocity
Hlava a myšlenky dělaly své. Takovou dálku jsem nikdy neabsolvoval. Bál jsem se, co se bude dít. Jak svaly odmítnou pokračovat...co se mnou udělá totální únava, nevyspání… Byl jsem hodně nezvozní, možná i víc než před prvním maratonem nebo dlouhým Ironmanem. Nemohl jsem usnout, byl jsem nervozní… Vlastně jsem i tuto „zvláštní“ předstartovní nervozitu užíval.
Start – Javorový – Řeka – Prislop - Morávka
Úžasná atmosféra. Tři tisíce natěšených bláznů. Vyrážíme. Jsem někde vzadu, není se kam hnát, neplánuju běh, jen svou lehce rychlejší chůzi (9-11min/km). Stoupání na Javorový má 30stupňů. Všichni funíme. Ale jsme čerství. Pohoda. Pak dolů do Řeky to je po pěkné cestě s mírným sklonem. Pořád pohoda. Doplňuji ionty, vodu, dávám si půlku gelu a hurá na druhý kopec, taky super prudký. V Řece jsem se zdržel 9 minut, v normě. Pořád jsem čerstvý, tak i druhé stoupání je relativně v klidu. Klesání do Morávky na druhou občerstvovačku ve tmě jde. V klidu si dávám meloun, tatranku a vycucnu zbytek prvního gelu. Občerstvení 13minut. To jde.
Travný – Krásná – Kykulka – Malenovice
Další stoupání, kolem pořád mraky lidí, občas čekáme, jde se pomalu… Krpál lesem končí a začíná příjemnější stoupání, táhlé, rovné… Travný traverz. Hurá, teď bude chvíli rovina. Dávám si dávku kofeimu Turbo efekt, chvilku odpočinu. Tma začíná být ubíjející, máme za sebou 6 hodin pochodu, jsou 4 hodiny ráno, začíná mě to nebavit :-) Krátký odpočinek (7 minut) a pokračuju.
Travný, ještě s úsměvem
Traverz je rovina, pak se odbočuje a začínáme klesat. Kořeny, kameny, tma… Z kopce mi to nikdy nešlo, ale zatím to jde, nohy i koleno jsou v pořádku. Celkem rychle jsme v Krásné. Začíná svítat, je 6 hodin ráno. Příchod do Krásné 7:36, v pohodě, jen 10 minut mínus proti plánu. Uklízím čelovku – první noc posloužila perfektně a naivně si myslím, že už ji nebudu potřebovat. A je mi zima. Takže vytahuju podvlékací triko s dlouhým rukávem, ale zima je pořád. Chytrák si na něho beru zpět to zpocené triko. Je mi zima. Občerstvení. Preventivně si beru MagnesiLife. Zmrzlý vyrážím dál. Půlhodinový odpočinek (první delší zásek) ještě nevnímám jako problém. Stoupání na Kykulku, takových příjemných 500 výškový metrů nahoru zahřeje. Jak se rozednilo, tak je to hned lepší, deprese z tmy mizí. Zima taky ustupuje. Nahoře jen mini odpočinek 3 minuty a klesáme. Začíná krásný slunečný den, chvíli zahlédnu i Lysou. Do Malenovic přicházím jen s půlhodinovou ztrátou na plán. Ale odpočívám dlouhých 40 minut. Však co, jdu si to užít, v klidu, času je dost. Nabíjím hodinky, aby vydržely.
Lysá hora – Ostravice
Hurá nahoru na Lysou, 750 metrů převýšení. Malenovický kotel, sklon nějakých 20%. Jde to, jsem z Malenovic odpočatý a kofein působí. Stoupá to pořád dál a výš a výš. Nohy jedou, ten kofein je fakt bomba. Nahoře jsem za chvíli, necelou hodinu a půl. Čas závodu 12:30, denní čas 10:23. Krásné dopoledne, modrá obloha.
Odpočinek 20 minut, dávám si Birela, kupuju turistickou známku. V klidu, jako na výletě :-) Nohy trochu bolí, ale dobrý. Odpočatý pokračuju. Cesta dolů je samé kamení, ale už tady prošlo více než 2000 účastníku, tak je v tom kamení vyšlapaná pěšinka. Trochu začínají bolet nohy, každou chvíli nakopnu nějaký kámen. Už se začínám těšit na občerstvovačku. Dolů to trvá hodinu a čtyřicet minut. Jsem v půlce. Unavený. Celkem dost. Nožičky bolí. Vyzvedávám tašku, kterou nám sem dovezli. Doplňuju zásobu gelů, kofeinu, ionťák s Carbodrinxem. Nabíjím hodinky a občerstvuji se. Nejvíce mi chutná chleba se škvarkama v jedné ruce a meloun v druhé. Koukám na čas, 14:30 při příchodu. Aha… Jsem v půlce, takže krát dvě to dělá 29 hodin. A asi půjdu pomaleji. Takže pokud neomezím pauzy, tak to v limitu nestihnu!!! V Ostravici jsem odpočíval více než 40 minut. Vynadám si do debilů, dávám si závazek – odpočívat krátce. Protože chci dojít v limitu.
Smrk – Čeladná
S odhodláním dát druhou půlku závodu rychleji než první, vyrážím na Smrk. Tak daleko jsem ještě nikdy nešel, neběžel. Nohy bolí, ale jsem relativně v pohodě. Nahoru 8km, dolů 8km. Teoreticky 2x2hodiny. Je to pekelně dlouhé, ale žádné brutální stoupání. A ono to jde. Cestu nahoru „zpříjemní“ seroucí účastník, zahlédnu jak zrovna vystrkuje prdel, sice daleko od cesty, ale les je řídký. Zasměju se, za mnou to někdo okomentuje :-) Cestou nahoru se mi nechce čekat u studánky, je tam moc lidí, spěchám. Možná jsem si měl nabrat vodu, Smrk je dlouhý. Nahoře jsem za plánované 2 hodiny.
Smrk, pokus o úsměv
Krátký odpočinek. S ostatními účastníky rozebíráme jestli stíháme limit, jestli jít do Ráztoky nebo zkratkou. Jak postupuje únava, tak to za sebe vidím na zkratku. Zvedám se, vyrážím, pípám si na hodinkách mezičas, 11minut jsem odpočíval. Nahlas sám sobě zanadávám a valím dolů. Je to takové celkem příjemné klesání, pokouším se i o něco blízké běhu. V půlce si dovolím malý odpočinek. Nohy začínají bolet. Hodně. Cítím, že oba malíčky se hlásí puchýři. Pokračuju dolů, nekonečné klesání. Nekonečné. Začínám toho mít plné kecky. Nohy jsou horší a horší. V Čeladné jsem za necelé dvě hodiny, 19:18:11, je sobota pět hodin odpoledne, krásné slunečné sobotní odpoledne. Všechno mě bolí. Odpočívám, kopnu do sebe další dávku kofeinu. Hlava znova počítá – do Ráztoky ano nebo ne? Vzhledem k únavě Ráztoku definitivně vypouštím, hlavně to klesání si neumím představit. Půjdu zkratkou. Definitivně rozhodnuto. Odpočinek 18minut, nešlo to zkrátit, všechno bolí, nohy mám dřevěné.
Čertův mlýn – Pustevny
Hurá na Čertův mlýn, předposlední kopec. Nahoru bych se měl dostat ještě za světla. První dlouhý prudký krpál nějak dávám, nahoru nohy slouží, špatné jsou dolů. Těch 8km nahoru dávám za 2 hodiny a pár minut, to jde. Vytahuju čelovku (kterou jsem už neměl v plánu použít), lupnu si MagnesiLife a pokračuju. Odpočinek 5 minut, a pak že to nejde zkrátit. Mám toho dost, ale ještě to jde. Postupně padá tma, s potížema hledám značení, napůl poslepu, napůl podle odlesků závodníku v dálce přede mou. Stezka Valaška. Hurá, už budou Pustevny. Nekonečné klesání hnusnou kamenitou cestou, zakopávám o kameny, dřevěné nohy už ani necítím. Tma, únava, nevyspání. V lese každou chvíli vidím nějakou stavbu, jsou to jen vidiny. Konečně Pustevny. Občerstvení, pauza, záchrana.
Pustevny – Radhošť – Pindula - Velký Javorník
Na občerstvovačce to vypadá skoro jako v lazaretu. Máme za sebou skoro 23hodin pochodu/běhu. Hledám místo k sezení, nohy bolí jak čert. Ani si neberu polívku. Krmím se chlebem se škvarkama a přikusuju meloun. Občas prostřídám za Deli tyčinku. Vedle leží holčina zabalená v termofolii, obsluha občertvovačky se o ní stará. Má toho chudák dost. Já toho mám taky plné zuby. Zkouším počítat, jestli stíhám limit, ne do Ráztoky, ale zkratkou, ale nějak mi to nejde. Uzavírám, že možná jo. Po 26minutách vyrážím do černočerné tmy. Vůbec netuším kam… Oslovuji nějakou slečnu, která vypadá, že taky vyráží, jestli nepůjdeme ve dvou. Souhlasí. Je moje záchrana. Bez ní nevím jestli bych došel. Vyrážíme. Na Radhošti jsme za chvíli. Následuje klesání, vúbec nemám představu kudy jdeme, únava je na maximu. Verča (ten můj doprovod) hlásí, že bude hnusné prudké klesání. Je hnusné, samý kámen, prudké, nekonečné. Jako malý parchant se ji snad stokrát ptám „Už tam budem?“ Decentně, opatrně mi říká, že ještě kousek. Ale furt nejsme dole. Dolů to trvá hodinu a půl. Nejhorší úsek. Necítím nohy. A v tom kamení pořád zakopávám, to aby to bolelo víc. Okolo tma jako v p.deli. Míjíme jednoho závodníka, divně se kolíbá, nejistá chůze, skelný pohled. Jede na autopilota. A konečně Pindula. Hraje hudba, polská, že by Bogdan riskoval setkání v policií, jako v Mikulově? Pouliční osvětlení, plno aut, doprovody. Pokouším se najít zbytky sil a pudu sebezáchovy abych bezpečně přešel cestu. Občerstvení, doplnit ionty, vodu. A škvarky s melounem. Odpočívám, spíše krátce, nepípnul jsem si na hodinkách mezičas (odhadem 10minut).
Pindula. Už JEN jednou nahoru, jednou dolů.
Už jen jednou nahoru, jednou dolů a cíl. Snad to nějak dám. Vím z map, že mě čeká jedno prudké stoupání. (ale jsou dvě). S Verčou vyrážíme na poslední kopec. Jde to těžko, ale jde to. Kromě tmy se ještě objevuje mlha. Takže už ani h.vno není vidět. Nějak se dohrabeme na Javorník. Je neděle 0:40, dvě hodiny do limitu. To by snad mohlo vyjít. Musím si odskočit, takže mi moje opatrovnice zmizela. Zmateně se nějak dostanu na trasu dolů. Naštěstí se objevují další závodníci. Snažím se jich držet, zuby nehty. Klesání je hodně prudké, samý kámen, kořen. Jdu opatrně, hodně opatrně. Ale je nás víc, všichni jdeme pomalu. Naštěstí je tohle klesání krátké. A jak to byly spíše schody, tak to nohy relativně dávaly.
Frenštát
Následuje nekonečná cesta, chvíli mírně nahoru, dolů. Nekonečné. Občas zaslechneme hudbu z dálky. Hurá, už se blížíme. A pak zase ticho. Okolo tma, žádné světla blížícího se města. Na hlavu byl tohle asi nejtěžší úsek. Ale jak se blíží cíl, tak endorfiny urychlujou nohy. Trochu. Stejně musím každou chvíli zastavit, odpočívat. Potkávám i Verču, můj doprovod z Pusteven na Javorník. Děkuji ji, protože mi moc pomohla. Bez ní bych dodnes bloudil mezi Pustevnama a Pindulou. Má doprovod, ujišťuju se, že můžu pokračovat svým rychlejším tempem.
Nakonec se dostáváme k mostu a to už má být konec. Cedule ukazuje kilometr do cíle. Všechno bolí. Nekonečně dlouhý kilometr. Zatáčka. Fanoušci podporují (i ve dvě v noci). „Už jen kousek“. Cílová brána mi přijde neskutečně daleko. Pokouším se zrychlit, rozběhnout. Měl jsem pocit, že do cíle běžím, ale podle hodinek to byla rychlá chůze.
Cííííl. Dal jsem B7.
V cíli je pár diváků, fandí, povzbuzují. Mám chuť padnout na zem. Ale to už bych se nezvedl. S velkými problémy zdolávám schody, abych dostal medaili. Bolelo to, bylo to těžké, ale je to tam.
Hodnocení
Před startem jsem netušil, jestli to zvládnu. Takovou porci, 100km. Ale jo, zvládl jsem to. Bez nějaké velké krize. Nebyl okamžik, kdy bych si řekl „Končím!“ Těch posledních cca 25km bylo hrozných, posledních 15km bylo peklo. A posledních 5km bylo ještě milionkrát horších.
První (větší) půlku jsem si užíval krásný výlet po Beskydech. Za 14:30, resp. 15:15. Druhou (menší) půlku za cca 13:10.
První stovku jsem
dal. Časy, tempa atd. budu ŘEŠIT u dalších stovek.
edit - se zkratkou to je jen 97km, takže přiště i s Ráztokou 101km
Organizace
Děkuji všem organizátorům. O závodníky bylo celou dobu perfektně postaráno. I na chvostu startovního pole bylo na občerstvovačkách všechno. Obsluha byla skvělá. Moc děkuji všem. Značení trati bylo taky super.
Snad jen úsek Čertův mlýn – Pustevny byl značený míň. Ale třeba to bylo jen mou únavou.
Malá výtka je k cíli a zázemí. Roli určitě hrálo i moje totální vyčerpání, ale přišlo mi, jako by s cílem skončil ten perfektní servis pro účastníky z celého průběhu závodu. Kdyby v cílovém zázemí byla poslední občerstvovačka jako na trati, s ovocem, chleba s pomazánkou a pití, tak by to bylo super. Tohle mi tam chybělo. Byl jen vodovod venku za stanem, cca 30metrů, hroooozně daleko :-) Jinak nic. Jen možnost si koupit pivo.
Není to nadávání nebo kritika, jen námět pro další ročníky. Protože jinak si fakt nemám na co stěžovat.
1 komentář:
Ty brďo, dobře jsi to dal! A potěšil mě po letech první zápisek. Už nás moc nepíše, tak se každá ruka noha počítá. :-)
Okomentovat