Předsezónní motivace

Tady je poslední, druhý díl, třídílného měsíčního hlášení o mé cestě k prvnímu maratónu. Tentokrát takové zamyšlení před druhou běžeckou sezonou.

O tom, jak jsem se dostal, respektive vrátil, k běhu, už jsem psal. Původně jsem počítal, že si budu tak anonymně pobíhat a zúčastním se pouze dvou vybraných běhů – PIM 1/2 maratónu a PIM maratónu. Jedinými "závody" pro měl byl Cooperův test, kterým jsem si nepravidelně kontroloval zlepšující se kondici.

Nakonec se situace vyvinula jinak a já se pustil do závodění naplno. Pravda, těch pět závodů není mnoho, ale začal jsem až na podzim. Nyní tedy stojím před první kompletní sezonou, těším se na chystaný další ročník poháru behej.com. Přeci jenom ta "zimní" objemová příprava je trochu nudná, vzrušení a adrenalin se závodění chybí. Čekání jsou si alespoň ukrátil hecováním se Šnekem. To mě přeci jen nabudilo do většího tréninkového úsilí a dodalo motivaci. Vím, že závody se běhají stále, v termínovce se jich pár najde, ale zimní čas a nečas mě až tak neláká.

Je tady ale něco, co mě trochu straší. Jako každý začátečník jsem ve velké výhodě. Stačí jen minimální tréninkové úsilí a dostavují se úžasné výsledky. Z úvodního času 58:12 na desítce z Noční GP jsem se vypracoval až k času 45:20 na Běhu 17.listopadu (to je přepočet na desítku). To je za dva měsíce úžasné zlepšení. Cooperův test jsem vytáhl z úvodních 2200 metrů na 2720 metrů. Co závod, to zlepšení. To se běhá dobře. Ve stejné euforii se nesl i můj plán na tento rok, desítku za 40. Začíná mě napadat ale otázky, "Kdy toto zlepšování skončí?" Vím, že nemůže trvat věčně, jednou prostě zaběhnu desítku pomaleji než naposled, ale nějak mě z té představy začal přepadat strach. V mém věku pravda zvláštní, ale je to tak.

Poprvé se ozval, když jsem si v rámci zimního nezávodění řekl, že zkusím Coopera. Jak se zlepším. Napadlo mě, "Co když se nezlepšíš?" "Co když už jsi na limitu a výš to nepůjde?" Tento strach mě probudil se zimního lenošení a popohnal v tréninku. Tento strach zaženu nejlépe zvýšeným tréninkovým úsilím. Ke Cooperu jsem se konečně odhodlal až včera, po dlouhém přemlouvání sebe sama. (pozn. Původně mě tento text napadl ještě před jeho zaběhnutím, ve chvíli „akutního“ strachu) Vzestupnou tendenci se mi podařilo udržet, dal jsem 2850 metrů, v závěru i díky trénující mládeži, se kterou jsem se vytáhl posledních asi 300 metrů.

Pokud Vás zajímají detaily o mých Cooperech, tady je mám v treninkovém deníku.

Takže, vzestupná série je zachována, strach před sezonou trochu zažehnán.

A co vy, jak bojujete s poklesem výkonnosti? Jací bubáci Vás straší v běžeckých snech?