Budějovický Mercury centrum maratón, 25.1.2009 aneb Co to bylo za dálkovej pochod?

Závod na který jsem se celý rok těšil. Jeho první ročník jsem jako maratonský panic pouze zpovzdálí sledoval a těšil se na ten letošní ročník, jak si vše užiju. Už sám název pozornějším napovídá, že to nebylo úplně ideální. Ale postupně.



Chvála na loňský první ročník byla převeliká. Samotného mě lákalo si zkusit běh v nezvyklém prostředí podzemních garáží nákupního centra, ale před rokem jsem byl v přípravě na svůj první maraton až v květnu, tak jsem si musel nechat zajít chuť.

Ale na začátku roku 2009 už jsem "velezkušený" maratonec se třemi úspěšně zvládnutými maratony. Zvládl jsem PIM, což byl běh na jedno (resp. částečně dvě) velké kolečka, další bylo Kladno, kroužení dokola na pětikilometrovém okruhu. A poslední "zářez" byl maraton na klasické trati z Marathonu do Atén, to znamená běh odněkud někam. Vše jsem zvládl bez výraznějších problému. A teď mě čekala výzva v podobě kroužení na 666m dlouhém okruhu, celkem 63 kol. "Nezmagořím z toho?" "Já a takové trapné problémy? Pche, to zvládnu."

Příprava proběhla bez problémů, naběhané objemy a "intenzity" zhluba odpovídaly mým představám. Kvalitu v treninku tvořily společné výběhy s Michalem/IM a Mirkem. Na mě v celkem slušných intenzitách. Dlouhých běhu možná mohlo být více. Čas jsem plánoval někde mezi 3:30-3:40. I krásnou tabulku s mezičasy jsem si připravil (ale nakonec nepoužil). Rozhodl jsem se, že poběžím podle pocitu a pulsu.

Od startu se mě držena Martina Němečková, několik kol jsme běželi v ukázkovém tandemu. Já jsem si spočítal, že čas 5min/km představuje čas na kolo 3:20. Já jsem držel stabilní a pohodové tempo 3:26 na kolo, běželo se mi naprosto v pohodě, tělo běželo samo, bez většího úsilí. Postupně jsem se Martině vzdálil (zpomalila). Ale zhruba někde od 20. kola mě začaly bolet kolena a stehna, mezičasy se pomalu začaly posunovat nad 3:30 na kolo.

Někde na úrovni 1/2M, to znamená 31-32 kol jsem toho začal mít dost. A to tak, že velmi. Stehna jsem měl jako z mramoru, nohy jsem ledvo zvedal. A začala mi být trochu zima (já blbec jsem si před startem sundal podvlékací moirové triko). Poslední nadějí byla opět Martina N., která mě v 33. kole dohnala. Pokusil jsem se s ní držet, to šlo pouze 4 kola, pak jsem definitivně odpadl, další chodecká vložka. Ale ani chůze nebyla úlevou, nohy jak z olova, kolena jsem skoro necítil.

Krize vyvrcholila zhruba 20 kol před cílem, několikrát jsem "úspěšně" atakoval čas 5 min na kolo. Motal jsem se po dráze jak mátoha, byla mi zima, běžet jsem skoro nebyl schopný. A tu mě napadla naprosto geniální myšlenka "Vzdej to, nemá to cenu!" Počet kol do cíle ubýval neskutečně pomalu. "Tak už to konečně vzdej, nemá to cenu!" Tento stav maratonské mysli mě přepadl poprvé a boj s touto myšlenkou byl velice náročný. Když se počet kol do cíle přehoupl pod 15 kol, tak se mi myšlenky na vzdání podařilo odehnat. Rozhodl jsem se, že musím doběhnout, i když původní plánovaný čas byl v nenávratnu.

Nakonec jsem se to cíle nějak dobelhal, bylo to v době, kdy už na trati pobíhalo pouze torzo startovního pole, výsledný čas 4:11:07. Takže se mi nakonec podařilo zaběhnout rekord - nejpomalejší maraton.

Hodnocení
Začnu pořadateli. Naprosto perfektní organizace, propozice v ničem nelhaly, vše perfektně klaplo. Už chválili jiní. Já přidám poděkování za výsledky, včetně mezičasů na jednotlivá kola a pak ještě jedny výsledky, i s grafem rychlosti. Vím, že je to "obyčejná" technika, čipy, excel a je to. Ale pouze v Budějovicích, jinde to je nemožné.
Druhé poděkování je za obsluhu občerstvení. Připadal jsem si jako na trhu, jen místo "jabka, vajíčka, brousím nože nůžky" se ozývalo "Voda, voda, ionty, ionty, banán, houba..." A to po celou dobu závodu. Místy mi bylo až blbé, že si nic neberu :-) Díky.

A hodnocení mého výkonu? nejlépe to vyjádřil IM v SMS - "Co to bylo za dálkovej pochod?" Za sebe se stydím za předvedený výkon. Snad jediné pozitivum je překonání krize a doběhnutí (ale je to pozitivum?).
A kde se stala chyba? Objemy jsem natrénované měl, ale chybí dlouhé běhy 25-30 km. IM našel problém v chybění odpočinku a krátký odstup od aténského maratonu. Ten jsem ale běžel volně, nezávodně, vlastně se jednalo o dlouhý běh. Ale beru to, rozumí tomu.
Já jsem zvolil špatné boty. Resp. se jednalo o kombinaci supertvrdého betonu a starých bot, které už mají naběháno přes 1000 kilometrů. To byla kombinace, která byla "vražedná". Boty jsou to sice super pohodlné a mé oblíbené, ale už mají své za sebou.
A asi nemalý podíl udělala hlava a 63 okruhů. Pokud jste v krizi a máte před sebou 20 kol, tak to je hrůza. To samotné číslo. Když jsem v krizi vbíhal do posledního kola na Kladně, tak to bylo POSLEDNÍ kolo, sice dlouhé 5 km, ale POSLEDNÍ kolo. V Budějovicích to bylo 5 km neskutečných 7 kol. Ne, nevymlouvám se na hlavu, ona ta hlava je stejně moje, jen tak přemýšlím proč.

A aby toho nebylo málo. I když jsem se opatroval a teple oblékal, pojídal ovoce, vitamíny, mraky céčka,... tak oslabené tělo podlehlo infekci. Ještě jsem po maratonu zvládl dva regenerační klusy, ale teď už více než týden bojuji s nachlazením a nově i průjmem.

Poučení (z krizového vývoje)
První bod jsem měl "hotový" ještě v průběhu závodu. Maratony na delší dobu vypustit a Mercury ani v budoucnu ne. Trvalo mi celé čtyři maratony, než mi došlo, že na ně zatím ještě nemám. Ale jak únava odcházela a tělo přestávalo bolet, tak bych to neviděl tak černě. Maraton letos možná ještě jeden, ale rozhodující bude povrch.
Dalším bodem/krokem je obměna botového parku. Chudáky NB846 si nezasloužily takový konec své "kariéry", omlouvám se jim, sloužily věrně a spolehlivě.
Nákup nových bot už je v tuto chvíli hotov, ale o tom někdy příště.

Čísla
Čas 4:11:07 (42 km)
TF prům. 145
TF max. 159


Fotka z archivu Dana Orálka mě ukazuje v době probíhající krize.