IMAT 2015 podrobně

Skoro dvouletou přípravu jsem úspěšně završil na Ironman Austria 2015 v Klanegfurtu. Výsledek v číselné podobě už znáte. Nyní je čas na podrobnou reportáž.

Červnový trénink byl hodně volný, nepočítám-li závodní test na Czechmanu. Jinak do byly takové volné vyjížďky na kole, rege klusy a občasné okoupání se v bazénu. Prostě se jen udržet v pohybu. Podrobnosti najdete v tréninkovém denníku a souhrné tabulce.

Cesta
Ubytování jsem měl zajištěné už od června 2014, takže jsem se mohl v klidu věnovat přípravě. Nastal pouze drobný zádrhel, protože magorů jako já, kteří si rezervují ubytování s více než ročním předstihem je minimum. Vše se ale vysvětlilo. Pension Wachau kousek od centra závodu, do cyklodepa do bylo 10 minut a na start 25 minut. Auto jsem zaparkoval před pensionem a až do pondělka se o něj nestaral, takže netuším, jak to je s parkováním v oblasti startu.

Příjezd v pátek. Ubytování a hned vyrážím na registraci. Bez fronty. Jako "dárek" dostáváme krásný IM batoh (super, nemusím si kupovat vlastní).

A hurá do oficiálního IM shopu. Samozřejmostí je účastnické triko, celkově se závodů moje cca 58 :-). Hrnek jako suvenýr je nutnost. Okukuji další věci, jestli něco nutně nepotřebuji :-). Hele, pěkná čepička, ta by se mi hodila na běh, beru. Je toho ještě hodně, ale větší nákup nechávám až po závodě, pokud budu úspěšný. Ostatní stánky v expu mě neoslovují, většinu toho koupím u nás za levnější peníz (aspoň si myslím jako hobík).

Sobota
Dopoledne rozprava. Start ve vlnách, to už vím. Pro mě důležitá informace, cut off time se počítá od startu konkrétní vlny. Nezaznívá žádné výrazné upozornění na nebezpečná místa cyklistiky, jako loni v St. Poltenu.
Po rozpravě se jdu rozplavat. Vidím bójku na otočce, je teda kurevsky daleko, skoro na opačné stravě jezera :-). Pěkně v klidu si dávám pár temp, cestou zpět to vezmu okolo kavárny na lodičce. Kafe při plavání jsem ještě neměl. Dobrý nápad.

Po poledni si dám ještě decentní rege klus po části běžeckého okruhu.
Odpoledne uložit věci do cyklodepa, to je taky ve vlnách. A samozřejmš další návštěva IM shopu. Mají slevu na pěknou mikinu, tu nutně potřebuji.
Podle mapy mi není úplně jasné, kudy se poběží, tak si zkouším projít běžeckou trasu v oblasti "centra" závodu. Nakukuji i do cílové rovinky, tu zatím připravují. Snad ji zítra uvidím hotovou.
Večer uléhám, relativně v klidu. Nervozita je jen lehká.

Podívám se tady zítra ve finiši? Zatím netuším.

Neděle
Řazení na start plavání je jeden velký zmatek a tlačenice. Většina závodníků jde od hlavního vchodu na pláž, vzniká slušná tlačenice. Aby jsme následně zjistili, že řazení do vln jde z druhé strany, naprosto v klidu. Kdyby to na breefingu ukázali...

Start. V první třetině plavání je úžasná atmosféra. I ve vodě to cítím. Okolo jsou lodě/jachty s diváky. Super. Postupně si najdu volné místo a jdu své klidné pomalé tempo s dlouhými záběry. Pohodička. Pravidlo TI o trpělivé ruce má výhodu v tom, že při čekání si ruka odpočine. Najednou je tady první otočka, super rychle to uteklo, ale končí klid. Zezadu se přihnala další vlna rychlíků a začíná tlačenice, která mi částečně bere pohodu z plavání. Druhá bojka a otočka zpět. Plave se proti slunci, naprosto netuším, kam plavu. Držím se prostě na okraji houfu a doufám, že ostatní plavci mě dovedou do závěrečného kanálu. Poslední cca kilometr v kanálu je kapitola sama pro sebe. Totální tlačenice, zezadu se stále ženou další a další magoři, kteří honí každou sekundu. Dokonce jsem dostal pěknou ránu loktem do hlavy. Už se těším na konec. Navíc mě začíná tlačit měchýř, tak se těším na toitoiku. Rychlou chůzí do depa. Magoři zezadu pokračují v honění sekund, snad deset jich do mě nevybíravě vrazí. Proč se nenapsali do fast wave?

Tlačenice v kanálu

Depo je šílený stres. Všichni hrozně blázní. Taky mě to chvílemi strhává, ale pak říkám "Proč? Čeká mě více než 7 hodin kola, v klidu!!!" Okolo jsou dobrovolníci připraveni okamžitě pomoci. Mažu se opalovacím krémem, hned jedna pěkná mladá dobrovolnice přiskakuje, že mi namaže záda. Super.

Vyrážím na kolo. Trochu se napiju, zobnu půlku musli tyčinky, zalehnu do hrazdy a jedu. Nasazuji pocitově přijemné tempo. Občas se stihnu i kochat výhledy na jezero. Snažím se každých 15 minut loknout si trochu iontů. Občerstvovačky jsou každých cca 20km. Na každé si beru energy tyčinku a často i banán, podle hesla "tuky hoří v plameni sacharidů." A průběžně upíjím ionty, občas vodu. Okolo trati je plno diváků, lidé ve vesnicích mají vytažené stolečky a židličky a sledují závod a fandí. Ve stoupáních jsou opravdu hordy diváků. Tour de France znám jen z televize, ale atmosféra je podobná (naštěstí kromě nahých a polonahých magorů). V kopcích si nehraji na hrdinu, přehazuji vepředu na kašpárka a v klidu kopce vyjíždím. Dokonce předjíždím nemálo borců na karbonových superspeciálech, kdy cena jejich předního kola převyšuje cenu mé kompletní triatlonové výbavy. V kopcích jim to je prd platné. V nejtěžším stoupání na cca 65.km mě předjíždí Ivan Raňa, ale nijak zásadně mi neujíždí, skoro mám pocit, že bych mu i stačil. Vím, od má v nohách 155km, já 65km. Ale stejně je to pěkný pocit, trénink nebyl marný, mám ze sebe dobrý pocit. Občas je čas se kochat okolními výhledy na skalnaté kopečky. Průběžně se krmím na každé občerstvovačce. Hydratace je OK, protože musím celkem 3x zastavit na cca 1/2 lit(t)ering. V druhém kole jsou stoupání náročnější, to už bych Ivanovi nestačil. Posledních 20km už nejsem schopný jet déle v hrazdě, nejsem schopen zvednou hlavu a dívat se před sebe. Ale jinak to celkem jde.

180km na kole jsem zvládl, pokus o úsměv.

Depo, hurá. Kolo jsem přežil. Podle tachometru něco přes 7 hodin.
V depu si říkám "Hlavně klid. Neblázni." První cesta vede kam? ToiToi. Dehydratace mi nehrozí. Přehazuji boty, oplachuji si vodou obličej, po kole mám vždy takový drsný/slaný pocit v obličeji. Mezitím se přižene nějaká magorka, buzeruje nějakého dobrovolníka, aby ji pomohl. Máme za sebou cca 9 hodin závodu, o co se to snaží? No nic, zpět je mě.

Vybíhám, kupodivu to jde. Nohy poslouchají. Potkávám běžce, kteří toho mají už kus za sebou, já jsem čerstvý, tak je lehce předbíhám. Nevzal jsem si hodinky (úmyslně, chci si běh užít), tak netuším jaké mám tempo. Podle výsledků mám v prvních kilometrech tempo cca 5:30min/km.
Občerstvovací/žrací plán je jasný. Zabránit energetické krizi. Beru si gel na každé druhé občerstvovačce, které jsou cca co dva kilometry, doplňuji trochou iontů a vody. Časem přidávám meloun. Kolu/kofein zatím ne. Tempo samozřejmě postupně klesá, ale stále se mi daří držet "běh", nebo spíše nemusím chodit, s během to má pravda společného málo. Na cca 20km začínám s "dopingem", jeden Turbosnack gel a začínám kolovat. Žaludek poslouchá, všechnu tu chemickou stravu zpracoval. Nemám potřebu blití, na rozdíl od jiných běžců. Ale tato chemická strava si vybírá daň jinde, na jiných. Střeva pracují, produkují neskutečné množství toxického plynu. Prostě co krok, to prd. Za mnou nemá nikdo šanci běžet. S takovou budu poslední závodník, co doběhne do cíle :-)
Někde okolo 25-28km přichází největší krize. Začínám toho mít dost. Tempo klesá na více než 8min/km. Od Michala jsem opakovaně slyšel "Je to o hlavě." Tak jo, narovnat se, hlavu nahoru, nehrbit se, ať můžou plíce pěkně dýchat. Blíží se 30. kilometr, maratonská zeď. "Tak se rozběhnu a prorazím ji!" Snažím se zrychlit. Jde to hodně ztežka, ale jde. Probíhám okolo centra závodu, slyším "You are Ironman!!!" jak v cíli vítají další a další závodníky. Mi chybí jen/ještě 10km. Každý krok je těžší a těžší. Začínají mě bolet odřené zadní strany paží a podpaží. To je jen taková drobnost :-) Město, opět se snažím narovnat, vypadat před diváky, že to je pohoda. Otočka okolo sochy draka. Ten mě čeká v cíli na medaili. Snažím se vypadat "čertvě", ale moc to nejde. Diváci okolo trati jsou úžasní. Od 39.km začínají působit endorfiny a mám pocit, že zase zrychluji, přímo letím. V mysli se mi objevuje reportáž z doběhu od vl001, jak si pohlídal, aby byl na cílové rovince sám a měl pěknou finišérskou fotku. Tak se snažím všechny běžce v dohledu předběhnout.

A už je to tady. Vbíhám do cílového koridoru. Je sice dlouhý, ale to je jedno. Nasazuji závěrečný finiš/sprint, tempo toho sprintu odhaduji tak na 7min/km :-). A je tady zatáčka a cílová rovinka. Jen pro mě. Světla blikají, diváci fandí,... S rukama nad hlavou běžím poslední desítky metrů, vybíhám rampu a

I'm IRONMAN!!!

Dokázal jsem to, dokončil jsem tuto překrásnou šílenost.